Životnímu období stagnace říkám bažina. Vyloženě vidím ten zatuhlý močál, který je schovaný v temnotách lesa. Pobyt v bažině bolí. Řešení, jak z ní ven, může být na dosah ruky. Když jste však chyceni bažinou, je to, jako byste měli před očima vlčí mlhu. Řešení tam bylo někde za ní, ale vy jej přes mlhu nevidíte. Každý pohyb v bažině je zároveň nebezpečný, protože špatně promyšlený pohyb vás může naopak pohltit hlouběji do temnoty, namísto abyste našli cestu ven. Vyčerpat se při zoufalé snaze hledání únikových cest je příliš snadné. S každým řešením, které se ukáže jako marné, zásadně klesá vaše důvěra a naděje, že bude lépe. Takže vás bahníčko obejme zase o něco více.
Může chvíli trvat, než si plně uvědomíte, že vaše nespokojenost spočívá v tom, že jste uvízli v bažině. Když vám to dojde, tak už však nic jiného nevidíte. Bahno je vaším každodenním chlebem.
MŮJ ODPOR A STRACH
Mé bolestivé zkušenosti s bažinou mě dovedly ke strachu z ní. Děsilo mě, co když se to vrátí. Já bude zase pohlcena touto pastí. Nebudu vědět, jak z bažiny ven. Když jsem v kontaktu s lidmi, kteří se v bažině zrovna nacházejí, necítím se příjemně. Přála bych si pro ně, aby našli svou cestu ven. A hlavně mi připomínají mou vlastní bolest. Bolest pobytu v bažině, které se děsím a dělám vše proto, abych se do ní už nevrátila.
Za vlčí mlhou jsem měla do nedávna i svůj strach z bažiny. Věděla jsem, že ji nemám ráda, že to bolelo. Nedocházelo mi však, že mi je můj strach z ní natolik přítomný, že mi stále bere energii. Jak s tímhle naložit, už pro mě nebyla velká záhada. Prostě mým bažinám poslat lásku, stejně jako mému minulému já, které v nich tonulo. Pustit k sobě svůj obraz bažiny a podívat se na ně znovu, avšak jinak. Odevzdaně. Tenhle článek vnímám jako milostný dopis mým bažinám. Sdílím ho, protože věřím, že o bažinách a pocitech z nich je potřeba mluvit. Protože schovávání toho bahníčka, mu na smradu neubere, ba naopak.
CO JSME SPOLU S BAŽINOU ZAŽILY
Napadají mě dvě velké bažiny, ve kterých jsem byla chycena měsíce a roky. První se týkala mého zdraví. V jednom bodě života mě do bažiny poslala chronická únava. To byl hnus, velebnosti. Když nedokážete být vzhůru 12 hodin denně. Když se vám každý den chce brečet únavou. Cítíte se, jako kdyby vám by vám někdo ukradl všechnu energii a vy jste zůstaly pouze nešťastnou prázdnou schránkou. Všechno bolí a energie vám sotva stačí na základní životní potřeby.
Cestu ven jsem hledala dlouho. Pamatuji si, že jsem se v období největší únavy po dalších nicneříkajících testech zhroutila u praktické lékařky. Ona díkybohu pochopila, že můj žalostný psychický stav je momentálně hlavně dán sotva únosnou fyzickou bolestí. Po čase se našel fyzický problém, který bylo možné medikovat a dostat mě tak alespoň z toho nejhoršího. Prášky mi neskutečně pomohly.
Dostaly mě z absolutně zoufalého stavu do míry energie, která rozhodně nebyla mých 100 %, ale dalo se s ní žít.
Ostatně jsem s touto mírou energie žila další roky. I to byla bažina. Věděla jsem, že mi není dobře, že takhle to být nemá. Bažina však byla zvládnutelná. Zažila jsem spoustu pokusů se z tohoto stavu dostat, které mou pozici v bahníčku pouze posílily. Ke komplexnímu řešení jsem se dostala až po několika letech a teprve po dalších měsících jsem dokázala prokouknout závoj mlhy a vidět, co bylo vlastně příčinou, která mi vydláždila cestu do bažin.
Druhá bažina souvisela s hledáním mého tvůrčího potenciálu. Práce, která by byla mým dalším dlouhodobým směřováním. Nadchnout mě dokázalo spoustu činností a projektů. Dlouho však trvalo, než jsem v sobě našla to pravé. Než vznikla vize Réza tvoří.
LÁSKYPLNÁ VIZUALIZACE
Vnímat pozitivní vliv bažiny není zcela nová zkušenost. Dlouhodobě ji vnímám, jako důležitou součást mé cesty. Soustředím se na to „pozitivní“, co mi do života přinesla. I díky ní cítím u spousty okamžiků vděk. Neberu své zdraví, životní energii či radost z tvorby za samozřejmé.
Dívání se na „světlé stránky“ bažiny ovšem nevyléčilo můj strach. Prolomit strach se mi podařilo pouze tím, že jsem si dovolila hrát si s její představou. Znovu si říct, jaká je moje bažina a co jsem v ní prožívala. Vžít se do svého obrazu bažiny. Vizuálně si ho přiblížit, detailně ho popsat. Pustit k sobě pocity, které mě zde zaplavovaly, a dát jim řadu podrobných přirovnáních. Prostě před ní neutíkat, podívat se na ní zpříma a zjistit, kdo bažina vlastně je.
BAHNO JE ŽIVOT
Zásadním aspektem bažiny, který jsem dlouho neviděla přes svůj strach, je životadárnost. Bahno vytváří krásné podmínky pro další život. Akorát ani ten nebývá za vlčí mlhou vidět. Když jste v bahně až po pás, těžko věříte, že z téhle smrduté tekutiny může vzejít něco krásného, dokonce většího než pouhé mikroskopické organismy.
V mých bažinách se urodily nádherní bájní tvorové, jejichž síla mě stále překvapuje.
V obdobích temna mi navíc bažina poskytla náruč, ve které jsem se mohla schovat. Sdělovala jsem ji svou bolest a ona mě na oplátku v tom nechala čvachtat, jak dlouho jsem chtěla. Myslím si, že hlavní problém prostě tkvěl v tom, že tohle bahnité objetí jsme ani jedna neuměla jednoduše rozpustit. I když to neskutečně bolí a být v bažině vážně nechcete, částečně si na její temnotu zvyknete. Bolestnost jejího sevření je propletená její láskyplnou přítomností. Bažina, stejně jako temnota obecně, tu pro vás je a v klidu vyčkává, než ji budete ochotni a schopni propustit.
Když dnes vidím obraz bažiny, třpytí se na její hladině zlaté hvězdy. Okolní prostor je stále stejně temný. Cítím z ní bolest, avšak i hřejivé teplo. Vracet do ní se mi nechce. To zase ne. Doufám však, že se jí dokážu lépe odevzdat. A vím, že pokud to bude potřeba, tak spolu opět projdeme mou temnou stagnací. Snad se vzájemně nebudeme držet déle, než bude nezbytně nutné.
P.S. Na obrázku výše je obraz, který jsem malovala už v létě. Není to úplně přesná podoba, jak si teď představuji svou bažinu. Každopádně už teď přesně vím, co jsem do obrazu obtiskla. Zároveň ještě víc teď oceňuji, jak jsem svou bažinu zabalila do oblak snění a prosvětlila ji lekníny. Temnota si prostě cestu ven vždycky najde.
