„V lese není nikdy ticho. Opak můžou tvrdit jen lidé z měst. Protože ve městě je tolik troubení klaksonů (…) a jiného člověčího i nečlověčího halasení, že když pak jeden v kročí do lesa, může snadno nabýt pocitu, že je v něm ticho. Jenže to vůbec není pravda. Stačí zavřít oči a les začne hrát krásnou melodii.“
(Agnes a zakázaná hora)
Touha po tichu
V posledních měsících jsem zatoužila po tichu. Začala jsem ho vyhledávat a poslouchat jeho podoby. Agnes vysvětluje, že v lese je možné namísto ticha slyšet krásnou melodii. Pro mě jako člověka z města je to však melodií ticha. Absolutní ticho je pro mě téměř nedosažitelné, a tak v běžném životě zpomaluji, záměrně nevyplňuji prostor vlastními zvuky a hudbou a poslouchám, jakou podobu ticha mohu zrovna zaslechnout. Jasně, neposlouchám ticho, ale zvuky, které ho vyplňují, svým způsobem narušují. Při tomto poslechu však vzniká ticho ve mně, a právě proto mi nedává smysl nazývat to jinak než melodií ticha.
Je to pro mě relativně nová touha a proces. Nemám pro vás tedy připravený seznam tipů, jak na poslech ticha. Spíše bych vám chtěla jenom krátce vyprávět, jaké podoby ticha nacházím, kde se inspiruji při jeho hledání a co při jeho poslechu cítím.
Podoby ticha
Les sice není nikdy úplně potichu. Zaměřování pozornosti na ticho v zimních měsících mi však přineslo potěšení z poslechu toho jedinečného ticha přírody, když je přikryta vrstvou sněhu, a vnímání, jak se postupně les probouzí do své živoucí melodie s blížícími se jarními dny. U nás doma poměrně nahlas tikají hodiny. O jejich intenzivním zvuku vím od chvíle, kdy jsme si je pořídili. Dnes mi však dělají zvláštní symfonii s téměř neslyšitelným šumění aut a města obecně, které je možné zaslechnou i skrze zavřená okna, pokud je člověk opravdu hodně potichu.
To mě přivádí k městskému tichu. Chápu, že lidé mohou mít různě kladný vztah k životu ve městě a k jeho zvukům. Já jsem vyrůstala na Žižkově, v husté městské zástavbě nedaleko historického centra, a mám své město od malička opravdu upřímně ráda. Tempo Prahy mi umožňuje vnímat různou míru ruchu, rychlosti a ticha. V pondělí ráno, těsně před začátkem městské špičky spojené se spěchem do práce, někdy cítím zvláštní ticho a klid vystavěné na očekáváném rychlém nástupu zvuků městského života pracovního týdne. Právě tušená změna hlasitosti města dělá z tohoto ticha vzácný moment.
Audio-přírodovědci, AKUSTICKÁ EKOLOGIE a jejich nahrávání zvuků ticha
Tohle jsou jedny z nejběžnějších zvuků ticha, které teď ve svém životě zažívám. Uznávám, že existují mnohem poetičtější melodie ticha. Takové například zachycuje film Zvuk v tichu (L‘ esprit des lieux, 2018), který jsem před pár lety s nadšením zhlédla na filmovém festivalu. Bohužel se mi nepodařilo dokument vidět znovu, avšak doporučuji podívat se alespoň na jeho volně dostupný trailer, který v podstatě vystihuje celkovou atmosféru filmu. Marc Namblard, hlavní hrdina filmu věnující se nahrávání zvuků lesa, ukazuje své dceři zvuky praskání ledu způsobeného tíhou sněhu. Přestože se baví o hlasitosti zvuku ledu, divák může téměř slyšet tu melodii ticha, kterou při poslechu prožívají.
„Ticho není absence něčeho, nýbrž přítomnost všeho.“ (Gordon Hempton)
Nahrávkám zvuků ticha se věnuje také akustický ekolog Gordon Hempton. Přestože jeho slova často vystihují, co mám melodií ticha na mysli a co cítím při jejím poslechu, se zvuky z jeho nahrávek už tolik nesouzním. Jedná se kupříkladu o nahrávku z deštného pralesa Hoh v USA, kde je slyšet šumění lesa, zpěv ptáků a kuňkání žab. Já mám podobné zvuky už asi příliš spojené s „relaxačními“ nahrávkami z internetu, které mě do melodie ticha nepřenáší. Nevím, čím přesně to je, ale zvuk praskajícího ledu se mnou rezonuje nesrovnatelně více.
Klid a zpomalený čas
„Ticho je přítomnost nerušeného času“. (Gordon Hempton)
Nahrávky Gordona Hemptona mi potvrzují, že melodii ticha stavím čistě na pocitech. Nejde tolik o to, jaký zvuk slyším či neslyším, ale zda mě při něm provází pocit vnitřního ticha a klidu. Skrze poslech melodie ticha si ráda hraju s časem, protože právě hra se sluchem je pro mě asi nejjednodušším způsobem, jak čas zpomalovat svým smyslovým vnímáním. Právě odtud možná pramení onen pocit klidu, který mě při melodii ticha zaplavuje a podle kterého ji poznávám a pojmenovávám.
Kde melodii ticha nacházíš ty? A co při jejím poslechu cítíš?
Spoustu inspirace, jak si hrát nejenom se sluchem, najdeš v kartách Hra se smysly, které jsem vytvořila jako nástroj pro každodenní hru a radost. Hra se smysly je dostupná všem!
Tak šup do hraní!
